Filmy pro každého – filmy ke stažení zdarma

VN:F [1.9.3_1094]

„První rovinu filmu – tu nejdůležitější – vytvoří ukázky ze snímků a televizních inscenací, kde hrál. Vedle sekvencí z děl vpravdě legendárních by se mohly objevit i věci nečekané, speciální… Důležitý bude osobní vztah pana Brodského k jednotlivým filmům, rolím či scénám. Překvapivé detaily, vysvětlivky, či ironické poznámky budou tmelem a kořením střihové skladby“, uvedl v autorské explikaci svého záměru Ondřej Havelka.
Lze právem říci, že jej beze zbytku naplnil. Střihový dokument o největším a ve svém soukromí velice svérázném žíjícím českém herci je pozoruhodnou mozaikou vzpomínek, moudrých i úsměvných postřehů, charakteristik i sebeironizujících bonmotů, vztahujících se především k vlastní, nesmírně bohaté a obsáhlé herecké práci. Ondřej Havelka provokuje „Bróďu“ k vyprávění pečlivým výběrem ukázek, zčásti dávno zapomenutých, které jemu i divákům předkládá často v nečekaných spojeních. Kombinuje je s dotáčkami zčásti dokumentaristckými, zčásti záměrně stylizovanými. A tak se s Vlastimilem Brodským setkáme nejen na jeho nádhrné chalupě či na scéně Divadla na Vinohradech, ale i jako s „ležícím – spícím husitou“ v bizarní kulise Maroldova Panoramatu bitvy u Lipan. Celovečení filmový debut herce, zpěváka a divadelního režiséra Ondřeje Havelky je zkrátka stejně originální jako umělec a člověk Vlastmil Brodský. (oficiální text distributora).

VN:F [1.9.3_1094]

Na ten den nikdo z obyvatel jednopatrového domu s pavlačovými byty, kde každý každému viděl docela zblízka do talíře, nezapomene. Antonínovi se i po letech vybavují drobné detaily. Zaběhla se kočka Růžena a až do večera nebyla k nalezení. Pan Kuchař, někdejší majitel kina, si zlomil nohu a dcera domácích měla toho dne svatbu a její ženich se také jmenoval Antonín. Slavilo se doma, se všemi sousedy a s několika „exotickými květy“ ulice. Jen pan Sudovský dal přednost otomanu, ale i on ten den pojal jako sváteční. Tehdy desetiletý Tonda byl od rána jako splašený. Nosil telegramy, vyřizoval vzkazy a nemohl se dočkat, kdy už konečně půjdou k domácím, protože tam byly nachystány hory obložených chlebíčků. Mamince Marii to moc a moc slušelo. Tančila, smála se a jakoby náhle celá rozkvetla. I pro ni to byl den zcela nevšení. A Tonda tenkrát poodhalil jedno z největších tajemství života.
Tvůrce autorského a autobiograficky laděného filmu POČETÍ MÉHO MLADŠÍHO BRATRA Vladimír Drha o něm řekl:“…důležitější než tento drobný příběh krátké vášně je samo prostředí, v němž se odehrává. Předměstský dvůr s kamenitým dvorkem, prosklenou pavlačí, pěti byty a jejich nájemníky. Žijí tu ve vlídné pospolitosti… Každý ví, co se kde ten den vaří, každý ví, kdy se kde budou koupat, všichni vzájemně vědí o svých trampotách a láskách, všichni jsou vždy ochotni sousedsky vypomoci“. (Kinodilm – září 99)
Film POČETÍ MÉHO MLADŠÍHO BRATRA uvede jedenáctiminutový dokument O MALÉM SVĚTĚ (1967). Námět, scénář a režie: Vladimír Drha, kamera: Jan Špáta, hudba: Josef Ceremuga, komentář čte Jan Kačer.
Vzpomínka na jeden vysočanský dům a jeho obyvatele, kteří pak ožijí v celovečerním snímku. (Oficiální text distributora).

VN:F [1.9.3_1094]

Film inspirovaný autentickým životním příběhem Johna Forbese Nashe ml., nositele Nobelovy ceny za ekonomii. V roce 1947 byl John přijat na prominentní univerzitu v Princetonu s pověstí zcela mimořádně talentovaného matematika. Nepodobá se svým vrstevníkům. Neúčastní se jejich zábav, žije ve vlastním, uzavřeném světě a dokonce nechodí ani na přednášky. Je doslova posedlý touhou po objevu „originální myšlenky“. Nalezne ji a vysokou školu opouští jako vědec, který svojí matematickou teorií doslova převrátil naruby ekonomické teze, považované uplynulých sto let za neměnné. Získá skvělé postavení, ožení se, založí rodinu… Jednoho dne si ovšem i jeho žena Alicia musí připustit, že to, co bylo až dosud u Johna považováno za podivínství, je závažnou psychickou chorobou. Léčba je složitá a zdlouhavá, protože pacient odmítá přijmout fakt, že je vážně nemocen. Přitom se chce vrátit zpět mezi lidi, do světa vědy, kde by měl své platné místo, a všichni blízcí by mu rádi pomohli. Teprve, když přesvědčí sám sebe a zvítězí nad sebou, může vykročit za poctou nejvyšší… (Oficiální text distributora).

VN:F [1.9.3_1094]

Adept se vydal za filmovým režisérem na penzi, jehož dílo jsme měli v úctě, aby se svým filmem přiblížil k myšlení, cítění a tvorbě; tedy aby udělal film. Okolnosti tomu chtěly, že zůstával se starým mužem, a na film na čas pozapomněl. Když starý režisér umřel, adept si připadal opuštěný. Doba, po kterou se setkávali, ho naplnila, ale nevěděl, jak naplnit předsevzetí, přestože jsme věděli, jak se dělá film.

Původně plánovaný film s režisérem Františkem Vláčilem nebyl realizován. František Vláčil zemřel v lednu 1999.

Na podzim roku 1999 začaly vznikat obrazy filmu inspirované místy realizace Vláčilových filmů. Na jaře roku 2002 byl realizován scénář – dialog filmu SENTIMENT, vycházející ze zvukových záznamů rozhovorů s režisérem Vláčilem v letech 1997 a 1998, ve filmu zprostředkovené hercem Jiřím Kodetem.

Režisér Tomáš Hejtmánek se narodil v roce 1971. V letech 1990 – 1997 studoval na FAMU v Praze katedru dokumentární tvorby, kde v roce 1993 realizoval film Jedna setina, inspirovaný životem a dílem grafika a malíře Vladimíra Boudníka. V roce 1992 byl na stáži ve francouzském Montpellier. V roce 1995 byl přijat na Royal College of Art v Londýně (film a TV). Ke studiu nenastoupil. V letech 1994 – 1996 realizoval první část filmu Anna. Od roku 1997 pracoval na filmu SENTIMENT. (Oficiální text distributora).

VN:F [1.9.3_1094]

Filmem Jana Svěráka startuje BONTONFILM novou etapu filmové distribuce – digitální projekci. Film bude distribuován na nosiči DVD do kin, která disponují videoprojektorem. Zároveň chce tento způsob šíření filmového díla prezentovat i v místech bez vybavení a iniciovat rozvoj sítě takto vybavených kin
Tatínek je celovečerní dokument, který přibližuje známého českého autora, herce, textaře a scenáristu Zdeňka Svěráka. Film společně natočili tvůrcův syn, režisér Jan Svěrák, a jeho kolega Martin Dostál a dali mu lehce humorný podtitul „Mramorizace Zdeňka Svěráka“.

„Vždy, když někdo chtěl o tatínkovi natočit medailon, tak jsem mu to rozmlouval, až jsem musel slíbit, že to jednou udělám sám. Když ta chvíle nastala, zjistil jsem, že přestože jsem sice dokument vystudoval, nikdy jsem žádný nenatočil a nevím si s tímhle formátem moc rady. Pozval jsem proto ke spolupráci Martina Dostála, který sice dokument nevystudoval, zato jich už asi dvacet natočil. Dohodli jsme se, že tátu vezmeme na místa, která byla pro jeho život důležitá, a tam ho, rozjitřelého vzpomínkami, budeme zpovídat,“říká Jan Svěrák.

Film je laskavým i překvapivým pohledem do uměleckého zákulisí a soukromí Zdeňka Svěráka. Divák má možnost poznat kouzlo mnoho desítek let trvající sounáležitosti, na jejíchž základech stojí úspěch slavného divadelního cimrmanovského souboru. Pohlédneme do rodinného zázemí,kde odhalíme pro řadu diváků možná neznámé, ale o to zajímavější odrazy osobních osudů Zdeňka Svěráka ve filmech, které podle jeho scénářů vznikly.
Neméně důležitým prvkem filmu je spolupráce rodinného tandemu otce a syna Svěrákových.
Natáčení začalo v lednu 2003, takže dokument sleduje průběh vzniku scénáře plánovaného filmu Vratné lahve. Tehdy ještě byli všichni zúčastnění přesvědčeni, že dokument Tatínek vyvrcholí jeho natáčením.
K natáčení Vratných lahví však nedošlo. Zdeněk a Jan Svěrákovi si museli projít bolestnou tvůrčí krizí, možná o to citlivější, že se v ní prolínají profesní postoje, názory a stanoviska s rodinnými vazbami. Oba se se situací, která je zasáhla na nejbolestivějších místech, museli vyrovnat. V tomto smyslu je pak závěr filmu Tatínek otevřenou a čestnou bilancí jednoho uměleckého názorového sporu, který se však s odstupem času může ukázat novým směrníkem pro další společnou práci nebo naopak pro novou uměleckou realizaci každého ze Svěrákových zvlášť. (Oficiální text distributora).

VN:F [1.9.3_1094]

Celovečerní film „Ženy pro měny“ režisérky Eriky Hníkové je tragikomický příběh o obyčejných ženách, které se nechávají ovlivňovat současným ideálem ženské krásy a chtějí se mu co nejvíce přiblížit. A je to také film o lidech, kteří tento ideál vytvářejí a o spoustě peněz, které se díky síle kultu krásy denně utrácejí.
Paní Eva vloží své tělo do rukou plastického chirurga a nechá si zvětšit prsa tak, jak po tom celý život toužila. Paní Magda zkouší všechny možné i nemožné prostředky na hubnutí. Slečna Karolína používá tu nejnovější kosmetiku a kupuje si oblečení podle poslední módy. Dívka Zuzana přichází na soutěž Topmodelka nového tisíciletí a chce uspět.
Všechny hrdinky touží po těle modelek z titulních stran dámských časopisů. Doslova bojují o dokonalé tělo a jejich příběhy mnohdy působí až absurdně a komicky. Jejich život je ve filmu sledován v průběhu jednoho roku.
Vedle těchto žen vystupují ve filmu i další lidé – zástupkyně redakce ženského časopisu Cosmopolitan, který se podílí na vytváření současného ženského ideálu, Dara Rolins jako mediální ikona s umělým poprsím, plastický chirurg, který operuje paní Evu, Linda Kazdová, jež zvítězila v americké reality show s názvem Joe Millionaire, a členky Anarchofeministické skupiny.
Všichni dohromady popisují a vytvářejí pestrý obraz současného světa, kde fenomén dokonalého ženského těla hraje hlavní roli. Situacím, které zažila snad každá dnešní žena, se můžeme buď smát, anebo si nad nimi postesknout.
Dokument „Ženy pro měny“ je film o ženách, které naplno prožívají současné trendy a žijí pod taktovkou všudypřítomného ideálu dokonalého ženského těla. Úsměvný i smutný příběh zároveň je však určen nejen jim, ale také všem mužům, kteří nežijí sami.

Dokument byl uveden na mnoha festivalech, kde získal mimo jiné tato ocenění: na 7. Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava 2003 Cenu diváků, na Festivalu FAMU 2003 Maxima za producentský počin a Čestné uznání v kategorii nejlepší film festivalu. (Oficiální text distributora).

VN:F [1.9.3_1094]

Celovečerní film obsazený téměř výhradně neprofesionálními herci natočený ve stylu historického dokumentu provádí diváka bezmála stoletím podkrkonošské vesnice Paseky nad Jizerou. Příběhy z rodinných kronik, vzpomínek pamětníků a hospodských legend byly natáčeny přímo v místech jejich vzniku. V mnoha menších rolích vystupují místní obyvatelé, tedy potomci přímých aktérů někdejších událostí.

Není náhoda, že mozaika příběhů z Pasek nad Jizerou znovuobjevuje místa, kam Karel Václav Rais zasadil svůj buditelský román. Tradičně česká oblast na někdejší národnostní hranici si zachovala nepřerušenou historickou kontinuitu, a tak i staré místní legendy nadčasově žijí v paměti rodáků.

Ve volně zpracovaných vzpomínkách z kroniky Drahoslava Waldmanna vystupují místní obyvatelé v rolích svých otců a dědů. Skvělé výkony desítek amatérských herců – chalupníků a hospodářů horských usedlostí i ochotníků z širokého okolí – umocňuje autenticita někdejších událostí.

Vzpomínky kráčejí s našimi poutníky po letokruzích celého minulého století. Probouzejí je k životu nejen filmová kouzla a skoky v čase, ale také obrazotvornost kolorovaná tradičním podkrkonošským mediánstvím.

Příběhy ze slavné hospody, prolínající se tradičním spiritismem podhůří, skládají mozaiku, která zrcadlí skupinové paměti obyvatel obce Raisových Zapadlých vlastenců. Vznešené vlastenecké ideály se střídají se zemitou realitou drsné stylové hospody. To vše roztomile akcentováno výkony místních ochotníků poskytuje dvě hodiny zábavy i nostalgie tvrdého života v drsných, ale krásných horách. (Oficiální text distributora).

VN:F [1.9.3_1094]

Ester Krumbachová – výtvarnice, scenáristka, režisérka, jedna z nejvýraznějších osobností české nové vlny. Pracovala pro divadlo, psala, ilustrovala. Spolupracovala na filmech O slavnosti a hostech, Sedmikrásky, Všichni dobří rodáci, Ovoce stromů rajských jíme, Valerie a týden divů, Faunovo velmi pozdní odpoledne, Marian a celé řadě dalších.

Režisérka Věra Chytilová zpovídá ty, kteří Ester Krumbachovou znali, spolupracovali s ní, přátelili se s ní, milovali ji. Postupně skládá obraz člověka, inspirující osobnosti. Vydává se na pátrání, na jehož konci by měla být odpověď na otázku: Kdo byla Ester?

Ve filmu vystupují Jan Němec, Ivan Vyskočil, Květa Fialová, Jiří Krejčík, Otakar Vávra, Vojtěch Jasný, Radoslav Brzobohatý, Marta Kubišová, Jiřina Bohdalová, Jiří Svoboda, Petr Václav, Ivan Balaďa, Ivan Král, Kateřina Macháčková, Květa a Jitka Válovy, Ladislav Smoček a další.

V době, když jsem měla rozepsané Sedmikrásky, poslal za mnou vedoucí Tvůrčí skupiny Ladislav Fikar Ester Krumbachovou. Seděla jsem tehdy sama ve Filmovém klubu, když kolem mého stolu začala kroužit nějaká ženská a nápadně si mne prohlížela. Na můj udivený výraz řekla: „Prý máte zajímavý scénář?“ To bylo mé první setkání s Ester, dramaturgyní, scenáristkou a výtvarnicí.
Ester, její efektní zjev, záměrně výstřední až do pokročilého věku, k bílým vlasům posledního střihu nosila růžovou halenu a stříbrné střevíce, její neúnavná píle a věčná potřeba peněz, které okamžitě utrácela za taxíky a roštěnky pro kočky, to všechno bylo vděčným námětem pro nejrůznější legendy. Pravda je, že se upila. Jako mnoho geniů neuměla a nechtěla se omezovat v žádném směru. Chtěla žít naplno až do konce. Někdy třeba navštívila jen tak na stojáka nějaký výčep a při skleničce se seznamovala s lidmi a mnohdy fascinovala i dost nebezpečná individua. Bylo úžasné ji pozorovat, jak snadno si dokázala získat sympatie a přátelství i u těch, kteří zpočátku měli sklon se jí posmívat, nebo ji zneužít.
Neboť postoj k vlastnímu životu, jeho zformování a vyjádření pomocí vytříbené stylizace – to je to hlavní téma, které, když někdo obejde a nesnaží se vypovědět o sobě pravdu, umře jako zanedbaný sirotek. A dobře mu tak, říkala Ester.
Ester byla jakýmsi středobodem uměleckého života Prahy šedesátých let. Přitahovala umělce na prahu kariéry, kteří teprve hledali formu vlastní seberealizace. Kdo prošel jejím školením, nikdy na ni nezapomněl. Avšak i ti zkušení k ní nacházeli cestu. Kdo chtěl, tomu pomohla objevovat, co je v jeho projektu nejcennější, a i když věc přímo sama nevymyslela, dokázala přesnou analýzou vydělit plevy a zvýraznit smysluplné jádro.
Věra Chytilová, březen 2005. (Oficiální text distributora).

VN:F [1.9.3_1094]

Všichni sedíme na časované bombě. Pokud mají pravdu pesimistické hlasy, představované drtivou většinou světových klimatologů, máme přibližně deset let na to, abychom odvrátili ekologickou katastrofu nedozírných rozměrů, kterou by doprovázelo extrémní počasí a jež by nenávratně změnila tvář naší planety a život na ní.
Pokud jste se teď zarazili, určitě vás zaujme hit filmového festivalu v Sundance, Nepříjemná pravda režiséra Davise Guggenheima. V ní popisuje zanícený souboj jednoho muže s mýty a nepravdami obklopujícími fenomén globálního oteplování a jeho návod na únik ze slepé uličky. Tím mužem je bývalý americký viceprezident Al Gore, který po neúspěšných prezidentských volbách v roce 2000 přesměroval kormidlo svého života vstříc záchraně planety před nezvratnými změnami. Film zaznamenává jeho „putovní show na téma globálního oteplování“, v níž dokáže být zábavným, upřímným a strhujícím řečníkem,“ který chce svým varovným poselstvím vyburcovat co nejvíc lidí. Přes nezájem médií prezentoval Gore svou unikátní show už více než tisíckrát v přednáškových sálech po celém světě, kde se tísnila hlava na hlavě. „Jakmile jsem jeho prezentaci uviděl, věděl jsem, že by se mohla stát základním kamenem úžasného filmu,“říká producent Nepříjemné pravdy Lawrence Bender. Gore naštěstí velmi rychle pochopil, jaký ponteciál se v možnosti přednést své varování celému světu skrývá a bez okolků s nápadem souhlasil. Režiséra produkce nalezla v Davisi Guggenheimovi, který měl velmi složitý úkol – převést statickou přednášku do filmové řeči. „Každý filmař sní o látce silné tak, že ho okamžitě pohltí a přinutí ho natočit o ní film. Já jsem to díky tomuto projektu zažil,“ tvrdí Guggenheim. Jedinou obavu měli tvůrci z toho, jak přijmou diváci poněkud kontroverzní spojení „bývalého budoucího prezidenta Spojených států“ a celosvětové klimatické krize. Premiéru si Nepříjemná pravda odbyla na nezávislém filmovém festivalu v Sundance a výše zmíněné obavy rozptýlily ovace vestoje, kterými publikum snímek ohodnotilo. Autentičnosti snímku napomohla i sama příroda. V průběhu natáčení totiž na Spojené státy udeřila největší katastrofa v jejich moderních dějinách – hurikán Katrina. Tvůrci tak získali nejen aktraktivní záběry, ale také zároveň pádný argument pro svá tvrzení. „Některé pravdy se špatně poslouchají, protože ve chvíli, kdy si je připustíte a uznáte, že na nich něco je, víte, že se budete muset změnit. A změna může být docela nepříjemná,“ vysvětluje Al Gore.
Česká premiéra Nepříjemné pravdy proběhne 25. října v rámci zahájení letošního ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Jihlava. (Oficiální text distributora).

VN:F [1.9.3_1094]